Oněmění (mutismus)

ZÍSKANÁ NEUROTICKÁ NEMLUVNOST (ELEKTIVNÍ/SELEKTIVNÍ MUTISMUS)

 

ÚVOD

Elektivní, v zahraniční terminologii selektivní, mutismus je charakterizován konzistentní selektivitou mluvení, což znamená, že dítě v konkrétních, jasně definovaných sociálních situacích prokazuje adekvátní jazykové kompetence, nejčastěji v domácím prostředí, ale v jiných situacích, např. ve škole není schopno mluvit.

Elektivní mutismus je dle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) řazen do kategorie poruch sociálních vztahů se vznikem specifickým pro dětství a adolescenci. Množství zahraničních výzkumů poukazuje na překrývání diagnózy elektivního mutismu a sociální úzkostné poruchy u dětí, zejména s ohledem na charakteristiky jako je sociální zdrženlivost a úzkost.

Elektivní mutismus je nutné odlišit od mluvního negativismu, kdy dítě mluvit může, ale nechce.

 

PŘÍČINY

Elektivní mutismus se objevuje častěji u dívek než u chlapců a jedná se o poměrně vzácnou diagnózu. Vzniká nejčastěji v předškolním, či mladším školním věku.

Vzhledem k heterogennímu pojetí této poruchy a k mnoha faktorům, které mohou vznik elektivního mutismu ovlivňovat, není příčina jasně definovatelná. Zkoumá se vliv dědičnosti.

Mezi základní polyetiologické faktory patří:

• akutní psychotraumatizace (např. začátek školní docházky, změna prostředí, stěhování apod.),
• predispoziční faktory (osobnostní rysy jako je úzkostnost, plachost, uzavřenost, stydlivost, přecitlivělost; psychiatrická porucha v rodině; chronické stresové faktory; konflikty v rodině atd.),
• udržovací faktory (přetrvávání výše uvedených vlivů, reakce okolí na projevy mutismu).

Uváděna je vysoká komorbidita se sociální úzkostnou poruchou, sociální fóbií, opožděným vývojem řeči a artikulačními poruchami.

 

PŘÍZNAKY

Hlavním symptomem elektivního mutismu je situačně vázaná ztráta řečového projevu. Typické je, že mlčení je v určitých situacích nebo v určitém prostředí vysoce pravděpodobné a lze ho předpovídat. Neverbální komunikace může být u některých dětí zachována. Někdy se mohou vyskytovat jednoslovné odpovědi nebo šepot.

 

Symptomy elektivního mutismu musí trvat alespoň 1 měsíc, přičemž zde není řazen první měsíc nástupu do předškolního/školního zařízení.

Děti s elektivním mutismem jsou v literatuře popisovány širokou škálou nejrůznějších symptomů jako je např. stydlivost, úzkostnost, závislost, přilnavost, plachost, strach, citlivost, depresivnost, tvrdohlavost, neposlušnost, náročnost, opozičnost.

V klinické praxi se děti projevují jako stydlivé, plaché, během řeči vypadají strnule, červenají se, vyhýbají se zrakovému kontaktu a drží se svých rodičů. Někdy pozorujeme agresivní nebo afektivní projevy chování.

Děti s elektivním mutismem využívají kompenzační chování – komunikují gestem, kýváním hlavy, šeptají odpovědi jen rodičům do ucha, píšou slova/kreslí obrázky do vzduchu, komunikují kresbou atd.

 

DŮSLEDKY

Elektivní mutismus může mít negativní vliv na sociální aktivity dítěte a vzdělávací proces. Sekundárním důsledkem mlčenlivosti může být sociální izolace. 

 

Z tohoto důvodu je nutná prevence jak v rámci užšího i širšího sociálního prostředí dítěte:

• předcházet nevhodným výchovným strategiím rodičů,
• předcházet neurotizaci dítěte,
• akceptovat mlčení dítěte, nenutit k verbální komunikaci,
• obeznámit okolí dítěte s elektivním mutismem a způsobech komunikace,
• všímat si snahy o komunikaci, např. pohledů, gest, mimiky apod.,
• akceptovat dobrovolnou volbu dítěte promluvit nebo nepromluvit v rámci širšího sociálního prostředí,
• neslibovat odměny za verbální projev,
• často dítě chválit a oceňovat,
• vytvořit příznivé školní klima ve třídě,
• akceptovat pozvolnou adaptaci dítěte na nové prostředí,
• umožnit přítomnost sourozenců v novém prostředí,
• upřednostňovat kolektivní formy práce,
• vhodně formulovat otázky tak, aby bylo možno odpovědět neverbálně.

 

LÉČBA A REHABILITACE

Hlavní oborem pro diagnostiku elektivního mutismu je pedopsychiatrie, případně klinická psychologie.

Efektivní, evidence-based terapie elektivního mutismu by měla být založena na spolupráci pedopsychiatra, klinického psychologa a klinického logopeda.

Hlavním cílem klinicko-logopedické péče je zmírnit či eliminovat symptomatologii elektivního mutismu a účinně podpořit verbální komunikaci v různých sociálních situacích. Dílčími cíli jsou snížení napětí a úzkosti z komunikace a podpora zralého emočně-sociálního chování. Důležitý je rozvoj sebejistoty, stability, sebepodpory, orientace ve vlastním konání, pozitivní zkušenosti ze sociálního kontaktu.